Náš společný klavír

Naše kolej sice měla jakousi společenskou místnost s klavírem, ale klavír v ní byl v hrozném stavu a kromě nefunkčních klapek se některé struny rozcházely až o půltón. Nějakou dobu jsem cvičil tam, ale nakonec jsem se raději cvičení vzdal, což poznali i kluci v kapele, ve které jsem u nás doma hrál a dávali mi to dost sežrat. Nakonec jsem našel učebnu u nás na hudební škole v Plzni kde bylo volno a kam jsem si alespoň dvakrát týdně mohl jet zacvičit. Bohužel učebna byla volná až ve večerních hodinách a tak jsem musel většinou dvě až tři hodiny po skončení svých hodin čekat na její uvolnění, přesto jsem to tak víc než rok a půl dělal. Nebyla to už radost, ale regulérní hodina, na kterou jsem dvakrát týdně chodil. Po prvním roce na vejšce se navíc naše kapela rozpadla, protože ne všichni měli jako já čas jezdit každý pátek domů. No a tak jsem zůstal sám a chodil jsem dvakrát týdně cvičit na klavír a protože už jsem neměl důvod jezdit každý víkend za kapelou domů, začal jsem se poohlížet po nějakém privátu. Kolej mě demotivovala už od chvíle, kdy jsem žádal nalazení piána a paní v kanceláři mi řekla, že jí to nezajímá, že na to nejsou peníze a jaktože tam chodím a jestli mám povolenku. Nehledě na to, že mi vadil hluk na chodbách a o víkendu se celá budova otřásala vibracemi diskotéky, která byla v přízemí.

Po dlouhém hledání jsem našel výbornou nabídku. Jeden můj spolužák se právě nastěhoval do vily na konečné zastávce. Nájem jednoho pokoje vycházel jen o něco málo víc než pokoj na koleji, který jsme obývali tři a zahrada a klid. Nakonec jsem se tam nastěhoval já i Tomáš, kolega z rozpadlé kapely. Do školky Plzeň jsem to měl z konečné tramvaje ještě o pět minut rychlejší než z koleje a už žádné hlučné párty pokud jsme je nepořádali my sami. Na kolaudační párty jsme ale zjistili, že nám něco chybí. Ve tři ráno dohrála hudba v přehrávači a zaplavilo nás ticho. Jeden spolubydlící vytáhl trumpetu, druhý klarinet a Tomáš přinesl z pokoje kytaru. Ostatní zpívali nebo tancovali. Jen já jsem si povzdechl: Škoda že tu není klavír.

Když jsme asi za dva dny vystřízlivěli došla řeč na ten noční jam a já znovu zmínil, že umím hrát na klavír. Jak Tomáš tak Martin (spolubydlící s trumpetou) se toho chytili. Tomáš si občas taky rád zahrál na klavír a Martin na něj hrál než začal hrát na trubku. Nakonec se ukázalo, že v celém domě jsou dohromady čtyři lidi, kteří by klavír užili a ještě se k nám přidal Michal, kterého jsem do té doby neviděl, ale jak mi později prozradil Martin: bydlel v podkroví. Michal byl trochu podivín a většinou byl zalezlý v podkroví, kde měl pokoj, ale řekl že by s námi do klavíru klidně šel, pokud s ním budeme ochotní si občas zahrát. Michal měl v podkroví celou sbírku nejrůznějších nástrojů, na které obstojně hrál, ale na to jsme přišli až později, jinak bylo celé podkroví tabu, protože Michal byl trochu pruďas a neměl rád návštěvy.

Od té doby jsme hledali nějaký levný klavír, ale dát jednorázově padesát tisíc, byť v pěti lidech, pro nás bylo trochu nad naše studentské možnosti. Nakonec to rozštípl Martin, který při brouzdání po internetu objevil firmu Drnek Piana a navrhl nám, že bychom si mohli piáno pronajmout. Když jsme si zpočítali kolik by nás to měsíčně přišlo každého navíc k nájmu, byla ta částka směšná, navíc jsme se nemuseli starat o vyplácení někoho, kdo by se odstěhoval a chtěl by zpátky svůj podíl z piána, popřípadě řešit nějaké majetkové spory, kdybychom se odstěhovali všichni. Prostě bylo rozhodnuto. Piáno jsme si pronajali a jsme s ním naprosto spokojení. Díky pronájmu jsme si totiž mohli pořídit lepší piáno, než na jaké bychom se zmohli a navíc nám ho nastěhovali až do domu a naladili. Já můžu cvičit kdy se mi zlíbí a vždycky ve čtvrtek se sejdeme a hrajeme si jen tak pro radost. Jednou za čas pak děláme „párty s živou hudbou“ a to je teprv mazec.